Phaethon
Tuto hypotézu potvrzuje i jeden starý řecký mýtus o Faëthontovi a jeho osudné jízdě slunečním vozem, který si půjčil od svého otce, boha Hélia. Jakmile však koně, kteří sluneční vůz táhli, poznali, že otěže nedrží jejich pán, splašili se a opustili dráhy času a prostoru. Sluneční vůz se přiblížil k nejrůznějším souhvězdím a zahřál je natolik, že se vychýlila ze svých původních míst ve vesmíru. Faëthont se snažil uniknout do blízkossti zemského povrchu, čímž však sežehl všechna zvířata a rostliny na Zemi. Nakonec byl zabit bleskem, který po něm mrštil samotný Zeus. Poté se vozu opět ujmul Hélios a denní rytmus se opět vrátil do starých kolejí.
Vedle této řecké báje udělala na antické autory největší dojem teorie o kometě, která se údajně zřítila na Zemi a způsobila obrovskou katastrofu. Někteří astronomové se dodnes domnívají, že se přitom mohlo jednat dokonce o zbytky nějaké planety - možná Phaethonu? Její existenci po staletí tušili někteří astronomové a astrologové, protože jim tehdy známá podoba sluneční soustavy nepřišla vyvážená a harmonická. Proslulý astronom Johannes Kepler již na začátku 17. století zjistil, že vzájemné vzdálenosti planet lze zaznamenat v matematicky i hudebně harmonických poměrech.
Nevysvětlitelnou záhadou však zůstávala velká mezera mezi Marsem a Jupiterem - prázdnota, kterou křižuje pouze roj asteroidů, dnešní pás planetek. Nebylo by možné, aby tu kdysi po své dráze kroužila planeta, která za nejasných okolností explodovala a zanechala po sobě tyto trosky? Teorii Johannese Keplera a některých jeho předchůdců nakonec potvrdila i jedna z teorií dnešních badatelů, kteří neobvyklý počet potencionálních meteoritů v tomto prostoru vesměs považují za zbytky planety. V astronomii existuje pravidlo, tzv. Titiova-Bodeova řada, kpodle něhož obíhají všechny planety kolem Slunce v pevně daných vzdálenostech. Vzdálenost mezi Marsem a Jupiterem je však dvakrát větší, než by tomu podle tohoto pravidla mělo být. V těchto místech tedy chybí, jak se domníval Kepler nějaká planeta Y.
Předpokládaný Phaethon by se v těchto místech nacházel 350-400 miliionů kilometrů od Slunce, což je dvakrát více, než vzdálenost Země od Slunce, tedy přesně na rozhraní mezi kosmickým životem a kosmickou smrtí. Nacházel by se tedy přesně na okraji biosféry čili ekosféry, která je považována za pás života v naší sluneční soustavě. Pouze uvnitř této oblasti je v zásadě možná evoluce živé hmoty. Tato biosféra se rozkládá od oběžné dráhy Venuše až do prostoru mezi Marsem a Jupiterem.
Kde se tedy nachází, či kam se poděla záhadná planeta? Mnozí vědci se domnívají, že v současné době nevystupuje ze slunečního stínu a ani z něj v blízké době nevystoupí, proto ji nemůžeme spatřit. Kosmické sondy zkoumající Slunce však žádný Phaethon za Sluncem neobjevily.
Další badatelé, jako například Charles Kowal, americký astronom, jsou přesvědčeni, že k zániku této planety došlo v době před 175 miliony pozemskými lety. Phaethon se měl tehdy srazit s jinou planetkou, což způsobilo vesmírnou katastrofu obřích rozměrů, která přivedla celou naši sluneční soustavu na pokraj zániku.
Naším slunečním systémem se prý tehdy řítili úlomky horniny, které bombardovaly ostatní planety a jejich měsíce a vytvářely krátery o průměru až 600km a hloubce 25km, jako například na Marsu. Planety Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun navíc podle této teorie přitáhly větší úlomky, z nichž se staly jejich měsíce a prstence. Je nápadné, že prstence nemají stejné chemické složení, jako planety, kolem nichž krouží. Také u měsíců, jakým je například Deimos, nejvzdálenější měsíc Marsu, lze pozorovat některé zvlášní rysy. Deimos má velmi málo vlastní hmoty, což přivedlo některé vědce k doměnce, že je dutý. Jiní se zas domnívají, že byl využíván tehdejšími obyvateli naší sluneční soustavy jako důl. Podle názorů přesvědčených zastánců existence Phaethonu byla totiž tato planeta obydlena a mohla podle nich být prapůvodním domovem obyvatel bájné Atlantidy, o níž psal již řecký filosof Platón.
Ať už to bylo jakkoliv, moderní věda má ovšem v tomto směru mnoho nezodpovězených otázek. Například není jasné, kdy a kde z geohistorického hlediska došlo k naklonění Země a k posunu zemské osy, jež vyvolaly na naší planetě ničivé přírodní katastrofy. Také přepólování zemského magnetického pole, které se několikrát opakovalo, mohlo mít vedle pozemských i galaktické příčiny - například srážku s pozůstatky Phaethonu. O tom, že k přepólování zemského magnetického pole skutečně docházelo, není pochyb, protože se jeho siločáry navždy vtiskly do ztuhlého magmatu jako elektrické otisky prstů.
Fantazii věhlasných badatelů podněcují četné archeologické nálezy. Za jeden z nejzáhadnějších prehistorických dokumentů je považována sumerská hliněná tabulka, na níž jsou vyobrazeny naše planety v přesném poměru, jako by je někdo pozoroval dalekohledem. Záhadou ovšem zůstává, proč neznámý astronom zaznamenal planet deset, namísto devíti. Kromě toho byly objeveny pradávné kalendáře, které naznačují zkrácení pozemského roku na méně než 365 dní, pravděpodobně způsobené kosmickými katastrofami.